Začalo to na nádraží, jak jinak, když jsme nastoupili do vlaku. Chtěl jsem nějak romanticky zahájit nový školní rok s chlapeckou částí oddílu. Zájem byl ovšem mizerný a tak nás nakonec jelo šest – Zoubinka, Činča, Klíště, Prófa, Kolombo a já. Ve Věžné jsme opustili vlak, který jsme podrobili průzkumu a byli nesmírně unešení z WC, které zavírá samo…
Čeká nás cesta asi 7 km dlouhá, svítí slunce jako zběsilé a nálada je víc než skvělá. Pomalu šplháme do kopce směrem na Střítež. Cestou potkáváme partu trampů, kteří se k nám na část cesty přidávají, jdou pod Bukov, pod zříceninu hradu Lísek, kde je prý potlach. Znám to místo, dlouho jsem tam nebyl a jeho sláva je dávno pryč. Krásný srub, který již dávno ztratil svůj lesk zase na pár chvil přivítá pár lidí, kteří již dnes nemají tolik času a ani chuti jezdit pravidelně jako dřív.
Na Lopatách se s nimi loučíme, oni kráčí směr Habří a my jdeme na Záklasníkův mlýn. Trochu mě mate ukazatel směru psaný rukou – Trenckova rokle 0,5 km, nezdá se mi to a odhaduji vzdálenost na aspoň 5× tolik, tedy 2,5 km. Po asi půl kilometru přicházíme na Záklasníkův mlýn a kilometrovník nám hlásí: Sečan, směr Trenckova rokle po červené 2 km. Míjíme město chatařů, jak skvěle vysečené trávníky, a kýčovité terasy, trpaslíci a totemy, muškáty, psi a …
Bereme malou přestávku, kterou pár lidí využije na namočení nohou v řece Bobrůvce, je krásná a ani v ní není málo vody, jak bývá v tomto období zvykem. Moc rád chodím k jejím břehům, vymletých od jarní vody, která na mnoha místech téměř každý rok změní tvář Bobrůvky. Okolo stojící mohutné kmeny smrků, jedlí a borovic. Stráně jsou plné balvanů a menších skalek i větších skal. Všude plno vůní, zavíráš oči a jen nastavuješ tělo slunci…
Blíží se cíl naší cesty – Trenckova rokle, potkáváme Helenu s kamarádkou, která nás varuje, že je rokle plná lidí. Měla v úmyslu tam spát, jako my, ale vzdala to a jde dál hledat klid. Opravdu je zde víc než živo. Chata, asi 300 metrů po proudu dolů dostala nový kabát a asi i nového majitele, který ukazuje, kdo je tady od teď pánem. Pivo, kofola, maso… a hlavně plno lidí. Chvíli odpočíváme na břehu a přemýšlíme co bude dál, kluci a Činča začínají stavět hráz a docela se jim daří zvednou hladinu. Mají výdrž, takže je nakonec musíme vyhnat, aby nebyli nemocní. Sníme trochu jídla a co dál? Navrhuji jít roklí pořád nahoru a třeba se někde najde nějaký kout na spaní. Zážitek se umocňuje, když zdoláváme nádherný kaňon plný kaskád s padající vodou. Vodopády, vývraty stromů, balvany…
Konečně mám místo na nocleh, tam, kde jsme chtěli spát již byli nájemníci, také utíkali před lidmi z rokle. Nevadí, tohle místo je skvělé. Vyhlížím ostatní a připravuji si šišky na malý útok z nebes. Už jsou tady, zahrnuji je sprškou šišek, což se jim moc nelíbí, ale jsou to šišky staré, lehké, tudíž neškodné. Prosím kluky, ať mi vezmou batoh nahoru, že se mi nechce jít pro něj dolů a vtom se to stane: naše malá Činča, která prošla celou kaskádu složitých překážek, uklouzla na rovině a spadla, jako žába se rozplácla o zem. Prý je to dobrý říká a Kolombo jí ještě vytýká, že musí dávat pozor. Rázem je všechno jinak, holka začíná fňukat a poroučí se k zemi.
Zoubeček ji rychle chytá a rozjíždí se záchranná operace: ručník namočit do potoka a chladit hlavu, „Mami, kdy se mi ta ruka vrátí zpátky?“ „ Už je to dobrý Juli, neboj dáme ti ruku do šátku a bude to v pořádku!“ uklidňuje ji mamina. Když ji ruku dávám do klidu, je loket opět zpět na svém místě, ale je mi jasné, že to musí děsně bolet. Vynáším Činču nahoru a společně ji ukládáme na karimatku a přikrýváme. Nyní lituji, že jsem si nevzal mapu. Vysílám Kolomba s Klíštětem ujistit se, že je nad námi cesta vedoucí do Drahonína. Julie je očividně mimo sebe a usíná. Telefon vyzvání a nikdo ho nebere, jiný telefon? Ano Vrabčák přijede a odveze nás.
Děláme improvizovaná nosítka ze dvou klacků a třech mikin a odnášíme Činču nahoru. 25 kg je jako nic, ale pěkně se pronese. Cestou se probírá a zdá se, že už je z apatie venku. Vrába nás odváží, já se potom vracím pro kluky a je po vandru? Nálada spojená s krásnou přírodou je sice pryč, ale ne úplně. Kluci zapalují oheň u našeho domu a chystají se zde přenocovat. My odjíždíme do špitálu. Julie dostane škrobák na dva týdny.
Po návratu již Prófa spí, Klíště téměř a tak chvíli sedíme a povídáme si s Kolombem a pak i se Zoubinkou. Jak dlouho jsme si takhle nevyšli a jak dlouho takhle neseděli u ohně? I přes ten malér to bylo moc pěkné.
V neděli jen završíme celou akci výletem k rybníku na lov pstruhů duhových. Paráda.
Bred