21 lidí a jeden pes se stali obyvateli celkem obyčejné chaty, která se jmenuje Kristýna a stojí ve Filipově údolí nedaleko obce Javorník nad Veličkou. Nutno podotknout, že to Kristýně celkem slušelo a asi se pro náš oddíl stane láskou na delší čas, rozhodně sem ještě někdy vyrazíme. Prostorná, účelně zařízená chata pojme pohodlně 25 lidí a odhaduji, že se vejde mnohem víc. Vytápěná pomocí krbových kamen s výměníkem, který ohřívá radiátor v podkroví. Teplá voda teče během chvilky, jen co se zatopí v lázeňských kamnech a teploměr ukáže 40°C.
Světlo zajišťuje autobaterie na 12 voltů, která pohodlně vydrží celý večer svítit v celé chatě a ráno pořád ještě svítí. Vaří se na plynovém sporáku a k dispozici je i nádobí.
Kolem chaty protéká ledový potok a přes něj po lávce trefíte ke kadiboudě. Asi 30 metrů od chaty je pod strání studánka s pitnou vodou.
Popisovat páteční cestu tam ani nedělní zpět nebudu, není co.
V krátkosti pár slov o sobotním výstupu na nejvyšší vrchol Bílých Karpat Velkou Javořinu: Tak tedy vyrazili jsme po snídani cca kolem půl desáté dopoledne, obtěžkání svačinou a nápoji. Cíl cesty byl vzdálen 11 kilometrů. Převýšení přes 600 m. Obávali jsme se, zda to světlušky z Wanjinibebéla zvládnou.
Jedna z nich (nebudu jmenovat), měla velkou bolest nohy již před startem, jakmile se rozešla, byla neustále v čele a byla k nezastavení. Vysloužila si přezdívku Rychlonožka druhá.
Další nejmenovaná světluška chvíli po startu pronesla první větu: „Kdybych věděla, že půjdeme tak daleko, tak bych nikam nejela“. Další věta: „Nemám ráda sněženky!“ ji vynesla přezdívku Brůča.
A ještě se k nám cestou přidala Pipi, ale nevím jestli v oddíle vydrží.
Asi kilometr před cílem jsem chtěl obrátit výpravu zpět. Přibývalo sněhu a čím dál hůř se obcházel. Pár děcek mělo botasky a vidina rozmáchaných bot mě strašila. Naštěstí jsem se nechal přesvědčit Zoubečkem, že by to byla škoda, což by samozřejmě byla, vzdát to těsně před cílem. Odměnou nám byl krásný výhled do krajiny a poněkud štiplavý vítr, který vlezl úplně všude. Svačina, odpočinek, trochu blbnutí a hurá domů za Kristýnou.
Jak to bývá, cesta dolu jde vždy rychleji, takže ještě za světla jsem v chatě. Obdivuji světlušky a jsem moc rád, že to dokázaly. Myslím, že i ony a nejen ony byly toho večera spokojeny.
Hodnocení výpravy cestou vlakem domů, bylo jako přes kopírák: Bylo to hezký od jídla, přes výlet až po chatu. A málem bych zapomněl na záchod, který prý taky mohli dát do chaty.