Cesta vlakem nás ničím nepřekvapí a po necelých dvou hodinách nás vítá Náměšť nad Oslavou a především supermarket Penny, kde nakupujeme zásoby na cestu.
Zelená turistická značka nás spolehlivě vyvede z Náměště, chvíli kráčíme kolem Oslavy, slunce nás hřeje nezvyklou silou pro toto roční období a tak bereme zavděk každým stínem, který potkáváme. Nádherný výhled na zámek nám poněkud kazí fotovoltaická lesklá plocha v pozadí (jak to může někdo povolit v takové lokalitě).
V záplavě žaludů, které samozřejmě vybízí k trefování se do kamarádů, svačíme a odpočíváme. Cesta se opět vrací zpět k Oslavě, ke které sestupujeme. Hledáme Umíraydu, trempskou boudu, takže opět nahoru a zase dolů. Konečně stojíme nad ní a hned ji prozkoumáváme, uvažujeme o noclehu uvnitř, ale nakonec jen vaříme guláš na ohništi a spát jdeme pod Umíraydu o čtvrt na osm, docela brzy, ale jsme nějaký utahaný. V noci nám z protilehlého kopce hrají trempové na kytaru, chtělo se mi tam jít, ale Oslava byla překážkou, kterou sem viděl jako nepřekonatelnou.
Rádo vstáváme po sedmé hodině, rozlámaní a otlačení. Jdeme k řece spáchat hygienu, tedy někteří. Následuje snídaně u Umíraydy, úklid a odchod. To je hrb.
Podzim, tedy pokud se dá v tomto horku mluvit o podzimu. Neumím popsat tu záplavu barev, vůní a chutí, které nás neustále překvapují. Výhledy do krajiny nám berou dech. Vandr jak má být!
Blíží se Kramolín, obec, kde jsme si opět naplánovali doplnit zásoby. Kramolín!
Starší pán, který drží svého voříška, nás informuje o otevírací době obchodu, který je tady, ukazuje pán pravou rukou, pro nás doleva. Otevírají ve dvě, ptáme se tedy po hospodě, kde bychom spláchli prach cest. Asi 200 metrů doprava ukazuje levou rukou. Zavřeno (do 18) a s ní i další dvě hospody, které šlapou jen o prázdninách. Znuděně našlapeme navíc asi tři kilometry a vracíme se zpět k obchodu, ale k našemu šoku žádný obchod nikde není, že by pán byl šprýmař? Asi tu někde bude ukrytý a tak čekáme rozloženi ve stínu naproti poště.
14 hodin a všude mrtvo. Po chvíli se otevírají vrátka naproti přes ulici a vychází babička: „Dobrý den paní, je tady prosím vás nějaký obchod?“ „Je!“ „A kde prosím vás?“ „Tady na poště!“ „A kdy otvírají?“ „Jó to se načekáte, někdy ve dvě, o čtvrt na tři, o půl třetí i později.“ Babička spokojeně usedá před poštu a za chvíli ji doplňují další dvě, vypadá to, že se dočkáme.
Někdy mezi půl a tři čtvrtě na tři přijíždí dodávka, vystupuje paní a začíná vynášet zboží i vybavení obchodu. Borci nabízí pomoc a tak cca o půl čtvrté odcházíme po červené, směr přehrada Mohelno. Trochu nás štve asfalt, který nás nepustí až do místa druhého noclehu.
Chystáme bivak, vaříme večeři, koupeme se v přehradě, super. Večeře se nedala moc jíst, špatně se míchalo a tak se hrachovka s bramborami připálila, ani pes to nechtěla.
Přijíždí rybáři a chystají se na sumce. My zase do pelechu. Usínáme někdy mezi devátou a desátou. Nebe plné hvězd. Od čtyř hodin už si přeji ráno, bolí mě celý člověk. Na obloze už je vidět Orion.
Vstáváme po osmé, snídáme atd., vyrážíme směr Ivančice. Rozhodli jsme se tak, protože potřebujeme koupit zásoby a nechce se nám nikde škrábat do kopce. Cestou se rozhodujeme dnes zakončit vandr a jet domů, někomu dochází síly, jinému peníze a i já, když si představím tu tvrdou loži, se nebráním.
Údolí Jihlavy je neméně krásné, jako Oslava. Kráčíme po většinu cesty sami se Zoubečkem a Peggy. Nemůžeme se nabažit přírodních krás. Nikdy jsem tu nebyl a musím konstatovat, že mě to mrzí, opravdu krásné místo. Od Mohelna dolů až po Hrubšice. Nebýt množství lidských pobytových stop nemělo by to chybu.
V Hrubšicích bereme zavděk místní hospodou a doplňujeme tekutiny dehydrovaným organismům. Zbytek cesty již nestojí za řeč, autobus, vlak, vlak, vlak.
V deset večer jsme doma, unavení, ale spokojení.
Kdo ví, jestli se nám ještě někdy povede taková super akce.