Snad by bylo dobré připomenout, že pokud hovoříme o víře, nejde o pouhý názor, který se může snadno měnit, ale o základ, ze kterého vychází náš celý styl života. Jako příklad si můžeme vzít zlo; setkáváme se s ním každý. Odkud se bere tento nedostatek dobra? Vzniká v nás, nebo je to síla mimo nás, které Bible říká satan? Na to můžeme mít různý názor do té doby, kdy si o tom jenom vypravujeme. V okamžiku, kdy se nás zlo přímo dotýká a dostáváme se osobně do jeho přímého působení, jsme nuceni se nějakým způsobem zachovat. Naprosto přirozeně dostaneme zlost na toho, kdo nám ublížil.
Pokud věříme Bibli, nemůžeme přehlédnout Ježíšovu výzvu: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují“. (Mt 5,44) Co s tím? Copak je možno zdusit vztek, který v nás přímo vaří? To je opravdu problém, ale tady nám může být prospěšný onen zdánlivě okrajový názor, že za vším zlem stojí satan. Pomůže nám totiž oddělit pachatele od zlého skutku a vidět ho jako oběť, která satanovi naletěla. Je to pohled z odstupu, podobný pohledu Boha, který nenávidí hřích, ale miluje hříšníka („Což si libuji v smrti svévolníka? je výrok Panovníka Hospodina. Zdalipak nechci, aby se odvrátil od svých cest a byl živ?“ (Ez 18,23)
Chápání duchovního světa tedy nemá jen spekulativní charakter, ale má pro náš praktický život nepřehlédnutelný význam. Umožňuje nám hodnotit naši situaci z náležitého odstupu, a tedy daleko objektivněji. Nemusíme si zoufat a být drceni okolnostmi, které se proti nám jakoby spikly, ale každou situaci pak můžeme chápat jako výzvu: „Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle. Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.“ (Ř 8,26-28)
Samo slovo „duch“ (řecky pneuma, latinsky spiritus) je odvozeno od slova „dech“, protože dýchání zřetelně odlišuje živé od mrtvého. Duch je životní princip, který oživuje a dává smysl. Na počátku Bible čteme, že „země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží“.(1. Mojž.1,2) „Dále pak, že Hospodin Bůh vytvořil člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem“ (1.Mojž 2,7) „Boží duch mě učinil, dech Všemocného mě oživil.“ (Job 33,4)
Z toho je patrné, že je rozdíl mezi duchem Božím a duchem lidským.
Lidský duch je nám vlastní a máme ho každý. Podle Bible „lidský duch je světlo od Hospodina; to propátrá všechny nejvnitřnější útroby“ (Př 20,27). Žasneme, když si uvědomíme, co všechno ve vědě a technice lidský duch dokázal a dokazuje. Ale na druhé straně vidíme, že není jednoznačně pozitivní. Má totiž, na rozdíl od zvířat, svobodnou vůli („Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil“. 1. Mojž 1,27). Svoboda znamená,že nejsem ničím omezován (jako ani Bůh není) a mohu se rozhodovat, jak sám uznám za vhodné a nemusím respektovat žádná pravidla. Dokonce bych se mohl obracet i proti samotnému Bohu. Zůstaneme-li na teoretické rovině, je tu logická námitka – proč bych to dělal? Jaký by to mělo smysl?
Přesto se to ale děje. Proč? Jak je to možné? Cožpak chci dělat věci, které se nakonec obrátí proti mně a vedou k mé záhubě? To jsem takový blbec?
Problém je v tom, že lidského ducha ovlivňují i jiní duchové, kteří se stavějí mezi člověka a Boha a přímý kontakt se snaží narušit. Jejich představitele označuje Bible jako satana (z hebrejštiny překažeč) či ďábla (z řečtiny pomlouvač, žalobce). Jejich úloha je jenom naznačovaná.
V příběhu o pádu člověka vystupuje v roli narušitele had (tedy stvoření), kterému se podaří přimět Evu i Adama k nerespektování Boží vůle (1.Mojž 3,1-24). V knize Jób satan předstupuje před Hospodina mezi syny Božími a s Božím svolením Jóba pak nesmírně krutým způsobem pokouší (Jb 1,6-12). Podřízenost všech duchů Hospodinu je zřetelná například z 1. knihy Samuelovy, která vypravuje o konfliktu mezi prvním izraelským králem Saulem a Davidem: „Duch Hospodinův odstoupil od Saula a přepadal ho zlý duch od Hospodina. Proto Saulovi jeho služebníci navrhli: ´Hle, přepadá tě zlý duch od Boha. Ať náš pán poručí svým služebníkům, kteří jsou před ním, aby vyhledali někoho, kdo umí hrát na citaru. Bude na ni hrát, kdykoli na tebe dolehne zlý duch od Boha, a bude ti dobře´. (1. Sam 16,14-16) Kdykoli na Saula doléhal duch od Boha, bral David citaru a hrál na ni. Saulovi to přinášelo úlevu a bylo mu dobře, zlý duch od něho odstupoval.“ (1. Sam 16,23)
Ať tak či onak, působení satana můžeme vypozorovat ve svém vlastním životě i v dějinách lidstva. Když ze všeho toho zla oloupeme slupku následků, dostaneme se k jeho společnému jádru, kterým je pýcha. Proto je pýcha považována za základní hřích, proto je stavěna pýcha jako protiva lásky (nikoliv nenávist), proto je satan označován za padlého anděla, který byl pro svoji pýchu svržen z nebes. Jako opak Ježíše Krista, který je ztělesněním Lásky, je satan také nazýván Antikristem a Božím nepřítelem.
Protože Božím záměrem bylo, aby měl s člověkem velice těsný vztah, je člověk ve své podstatě náboženský. Pokud je tento vztah na základě nějakého přestupku narušen, člověk, místo nápravy, se někdy snaží Ducha Božího nahradit duchem jiným a vytváří si modly. V takovém případě jde o nevěru vůči Bohu a ta je v Bibli označována jako smilstvo. Ilustraci nalezneme u proroka Ozeáše: „Můj lid se doptává svého dřeva, jeho hůlka mu předpovídá; tak jej zavádí duch smilstva. Smilstvím se odvrací od svého Boha.“ ( Oz 4,12). Když se do toho člověk zamotá, tak už to jede samo: „Jejich skutky jim nedovolí vrátit se k jejich Bohu; je v nich duch smilstva, neznají Hospodina.“ (Oz 5,4).
Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů. Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí, takže zneuctívají svá vlastní těla; vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli – on budiž veleben na věky! Amen. Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost. Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší.“ (Ř 1,21-28).
Pokud se člověk vzdálí od Boha, stává se snadnou kořistí satana, protože jeho lži a polopravdy se krásně poslouchají. Svobodu, kterou jsme dostali k obrazu Božímu, pokušitel zbavuje odpovědnosti, bagatelizuje hřích a poukazováním na naši přirozenost, kterou mistrně manipuluje, zastírá následky našeho jednání. Je to podobné, jako když se necháme přesvědčit, abychom si na něco „výhodně“ půjčili peníze a nedomyslíme, že je budeme muset také splácet a pak se dostaneme do kolotoče dluhů, ze kterého není cesta ven. Apoštol Pavel proto varuje: „Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete.” (Gal 5,17). V jasnějších chvílích si pak člověk řekne, že sám sebe nechápe, že si sám sobě nerozumí.
Ten, kdo Boží vůli nahrazuje svojí vlastní vůlí (nezapomeňme, že aniž to tuší, je ovládána satanem), je v Bibli nazýván svévolníkem. Samozřejmě, že se nevyhne následkům, které v lepším případě otravují život a mají pak osudné následky. Apoštol Pavel upozorňuje: „Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím.“ (Gal 5,19-23).
Když zlo někde vrcholí, nevěřící lidé často argumentují – kdyby byl nějaký Bůh, musel by zasáhnout. Pokud nezasahuje podle jejich představ, znamená to, že žádný není! Je logické, když lidé, kteří věří jen sami v sebe, svalují odpovědnost na Boha, jehož zpochybňují? Žalmista k tomu říká: „Bloud si v srdci říká: ´Bůh tu není.´ Všichni kazí a bezprávně kdeco zohavují, nikdo nic dobrého neudělá. Bůh na lidi pohlíží z nebe, chce vidět, má-li kdo rozum, dotazuje-li se po Boží vůli.“ (Ž 53,2-3). „Svévolník ve zpupném hněvu říká: ´Bůh nic nevypátrá, Bůh tu není.´ Odtud všechny jeho pikle.“ (Ž 10,4).
Věřící člověk i v zoufalství reaguje jinak: „Pospěš, odpověz mi, Hospodine, můj duch dokonává, neukrývej přede mnou svou tvář, nebo se budu podobat těm, kdo sestupují v jámu.“ (Ž 143,7). „Nauč mě plnit tvou vůli, vždyť jsi můj Bůh. Kéž mě tvůj dobrotivý duch vede po rovné zemi!“ (Ž 143,10) „Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!“ (Ž 51,19). „Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkrušeni v srdci, zachraňuje lidi, jejichž duch je zdeptán.“ (Ž 34,19).
Pán Bůh opravdu naše prosby vyslýchá a nenechává nás bez pomoci. Jemu jsme natolik drazí, že se s námi poděluje i o Svého ducha, kterému říkáme Duch svatý. Ve Starém Zákoně byl Duch Boží dáván jednotlivcům a propůjčoval jim mimořádné schopnosti ke službě např. prorocké (Gedeón, Samson, Saul, David). Mohl být odňat nehodným (Saul).
I pohané vnímali, že proroci jsou naplňováni duchem Božím (bohů) jako něčím mimořádným, jedinečným, co zasluhuje uznání a respekt. Např. babylónský král Nebúkadnesar oceňoval neobyčejné schopnosti proroka Daniela (Dan 4,6).
Duch svatý ve Starém Zákoně působí i ve smyslu Boha odpouštějícího a smiřujícího. Hospodin oslovuje Izraelce ústy proroka Ezechiela: „A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenná a dám vám srdce z masa.“ (Ez 36,26). Žalmista prosí: „Jen mě neodvrhuj od své tváře, ducha svého svatého mi neber!“ (Ž 61,13).
Duchem svatým byl naplněn Jan Křtitel. Jeho otci Zachariášovi to řekl anděl ještě před Janovým narozením: „Bude veliký před Pánem, víno a opojný nápoj nebude pít, už od mateřského klína bude naplněn Duchem svatým.“(Lk 1,15). Když pak se Jan Křtitel narodil, byl naplněn Duchem svatým jeho otec Zachariáš a prorocky promluvil. (Lk 1,67-79).
Dívce Marii řekl anděl: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.“ (Lk 1,35). Těhotná Maria pak přišla navštívit svou příbuznou Alžbětu, která také čekala dítě. Když Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, pohnulo se dítě v jejím těle; byla naplněna Duchem svatým a zvolala velikým hlasem: „Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla. Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána? Hle, jakmile se zvuk tvého hlasu dotkl mých uší, pohnulo se radostí dítě v mém těle. A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána.“(Lk 1,39-47).
Ježíš, který byl počat z Ducha svatého (Mt 1,18), je s Ním, tak říkajíc, jedna ruka. Zde nemůžeme nezmínit Trojici, která do duchovního světa nejen patří, ale je jeho původcem. Ježíš byl pokřtěn a Duch na Něj sestoupil a zůstal na Něm. (J 1,32). Po křtu Duch vyvedl Ježíše na poušť. (Mk 1,12). Z Bible tedy víme, že Božské Osoby, ač jsou jedné podstaty, spolu jednají. Stejně je Ježíš jedna ruka s Otcem, ke kterému se modlil (Mk 14,36). Ale i Duch se za nás přimlouvá a pomáhá nám z naší nedokonalosti. (Řím 8,26-27). Možná bychom způsob komunikace mezi Trojicí mohli nazvat modlitbou, protože modlitba je nejvyšší způsob komunikace vůbec. (Nejde samozřejmě jen o vyjadřování slovní, ale známe i meditativní a kontemplativní modlitby.)
Duchovní rozmach nastal vylitím Ducha svatého na shromážděné učedníky o Letnicích v Jeruzalémě, tehdy se naplnila předpověď Jana Křtitele, který říkal: „Já vás křtím vodou. Přichází však někdo silnější než jsem já; nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“ (Luk 3,16). To se pak skutečně stalo, když nastal den letnic a všichni byli shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. (Sk 2,1-3). Od té doby datujeme vznik Kristovy Církve. Duch svatý je její duší od jejího počátku. Přesto ani zde není masovou záležitostí. Církvi je zaslíben v tom smyslu, že v ní vždy budou lidé vedení Duchem svatým, a na lidské instituci pak je, aby jim naslouchala. Žel ne vždy tomu tak bylo.
Není také úplně jednoduché vždy poznat, o jakého ducha právě jde. V posledních letech je kolem nás hodně literatury a duchovních učení, která získávají hledající lidi a zavádějí je úplně jinam. Indikátorem Božího ducha je Ježíš. Apoštol Jan v tomto smyslu varuje: „Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha; neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa. Podle toho poznáte Ducha Božího: Každé vnuknutí, které vede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha; každé vnuknutí, které nevede k vyznání Ježíše, z Boha není. Naopak, je to duch antikristův, o němž jste slyšeli, že přijde, a který již nyní je na světě. (1. Jan 4,1-3)
Ducha svatého nevlastníme automaticky. Vždycky byl dáván jednotlivcům, ale nikdo ho nevlastní jako svůj majetek. Je v podstatě jenom propůjčován, a to ke službě. Teprve zde se prokazuje svým ovocem, kterým je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. (Gal 5,22-23a). Podle toho ovoce můžeme také poznávat, zda ve společenství duch Boží je, nebo není. (Mt 12,33).
Pavel Tůma, emerit. tajemník Biblické jednoty