Výprava na Divokou Oslavu 2.- 4.10.2009

Netrvá dlouho a přijíždějí auta se Skippy, Akelou, Klíštětem, Peggy a se zavazadly a zásobami jídla.

Ubytováváme se a rozdělujeme se na pánskou a dámskou společnost podle počtu lidí, holky do větší a kluci do menší místnosti. V domku je celkem teplo i když se netopí. K dispozici je sice jen jeden záchod a jedno umyvadlo (tvoří se fronty), ale nikomu to nevadí. Večeříme každý ze svých zásob, a hned po večeři vyráží dobrovolníci (všichni) na první akci – hledání ukrytého schránky v celosvětové hře Geocaching. Výchozím bodem je cedulka na místním kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letopočet a správný výpočet souřadnic nás zavede k finální krabičce s pokladem. Je tma jako v pytli a tak se musíme spoléhat nejen na GPS přístroj, ale i trochu instinktu. Nakonec ani ten nepomáhá a tak musíme přes hrudovaté pole, které právě seje traktor a svítí do tmy jako UFO. Amazonka krabičku našla absolutně bez hledání a tak se jen zapisujeme, vracíme jí na své místo a hurá zpět na faru. Chvíli hrajeme na kytary, ale páteční únava nás zahání brzy spát.

Sobota ráno, půl sedmé a vedle u holek začíná pěkný bugr, takže za chvíli jsou všichni vzhůru. My chlapi ještě usínáme a definitivně nás budí až Zoubina, kolem půl osmé, rozezleným povelem k rozcvičce. Nikomu se z nás nechce a tak mlčíme a děláme mrtvé brouky, což se nám vyplácí a rozcvička nás mine (jak zbabělé).

Světlušky a vlčata chystají snídani, chleba s máslem a marmeládou a čaj. Starší holky potom připravují balíčky se svačinou na cestu. Balíme se a trádá na cestu. Mára dostává mapu a vede nás. Bohužel první tři kilometry vedou po silnici a tak nám to moc dobré nálady nepřidává, další cesta povede mimo civilizaci, snad se nám nálada spraví. Naše Julie padá a pěkně si natluče nos, naštěstí je statečná a po chvilce pláče je v pohodě. První malá přestávka na svačinku. Klíště učí Máru a Majdu s Elzou zacházet s GPS, zadávají souřadnice, další schránky, tentokrát je cílem Žlutá skála. Malá chvíle s házecím talířem a jde se dál.

Míjíme rekreační středisko U Vlasáka a noříme se do údolí Divoké Oslavy. Nádherná podzimní příroda plná barev. Balvan na balvanu, řeka se mezi nimi líně valí jen občas se trochu rozvlní v drobných peřejích. O divokosti nemůže být ani řeč. Ovšem jsou zde svědkové mnohem drsnějších chvil, které tato řeka dokáže. Nádherně zaoblené balvany čnící z vody i několik metrů svědčí o mnohem vyšší hladině, která se tudy jistě dere v jarních měsících. Zraněné stromy žalují svými ranami odřených kořenů a kmenů, mnohdy již dutých a vyhnilých, jakoby čekajících každým okamžikem na poslední ránu a přesto nadále pyšně stojících. Nánosy větví a silných kmenů nashromážděných kolem břehů, podemleté vývraty i přírodní most z několikasetleté borovice, která překlenula koryto řeky svým silným kmenem.

Děcka jsou jako u vytržení, skáčou z balvanu na balvan, kterých je i na březích víc než dost, podlézají nebo přelézají padlé stromy. Je vidět, že se jim zde líbí. Přichází nejtěžší pasáže cesty, místy jištěné řetězy (Nechápu, jak jsme tady mohli před léty jít s kočárkem s malou Julií). Starší dávají pozor na mladší a při opravdu náročných pasážích dělají jištění a pomáhají nejmenším se zdoláváním náročného terénu.

Konečně jsme v prvním postupném cíli. Jednak zde pomocí výpočtu získáváme nové souřadnice na finální krabku s pokladem a hlavně jdeme vařit oběd. Nosíme dříví na oheň a loupeme brambory, česnek a cibuli na polévku. Netrvá dlouho a polévka je hotová, chutná skvěle jako vždycky. Pečeme i klobásky na ohýnku s chlebem. Děcka lítají kolem řeky a sbírají škeble, kterých je zde celkem dost vyplavených na břeh. Jako na povel se objevují lidi a to jako procesí jeden za druhým a navíc samozřejmě i s pejsky a naše psina se míní zbláznit a pouští hrůzu, co kdyby nám někdo tu polívku chtěl sežrat.

Uklízíme a jdeme dál. Krabičku nalézáme celkem snadno, zapisujeme se a pokračujeme v cestě. Přichází nejnáročnější úsek cesty, opouštíme značenou cestu, protože to zde znám, vím, že nemůžu děcka připravit o ten krásný úsek řeky. Náročné, adrenalinové, ale krásné. Jistíme a pomáháme si navzájem, jinak bychom se nedostali dál. Zuzce začínáme říkat Mokrá Noha po čtvrtém namočení stejné nohy.

Nejhorší máme za sebou a před sebou nádherný výhled na zříceninu hradu Lamberk. Škrábeme se strání vzhůru a definitivně dnes opouštíme břehy Oslavy. Chvíli odpočíváme na skalním ostrohu na místě se zbytky zdí starého hradu. Nalézáme a zapisujeme další krabičku geocachingu. Moc se nám nechce, ale blíží se večer a tak musíme. Šlapeme vzhůru, pod nohami nám křupou žaludy, které děcka sbírají, protože mají od pana učitele (jak říká Brouček „pana učitele taťky“) úkol přinést do školy plody stromů na výtvarnou činnost. Kapsy mají plné i krásně barevných listů. Dělíme se o poslední zbytky pitné vody a zdravíme se s cedulí Březník 1 km.

Poslední kroky si děcka jako vždy zkracují zpěvem oblíbených odrhovaček – Kozel, My tu neřveme, Ó alééé a další.

Na faře nás čeká Skippy s téměř hotovou večeří, která za chvíli zmizí v naších útrobách. Hygiena, odpočinek a hurá na další program. Kdo si myslel, že děcka padnou jen dojdeme na faru, ten se děsně mýlil. Jdeme ven si zahrát pár her. Největší úspěch má schovka na motivy hry Sardele. O půl desáté jdeme na druhou pozdní večeři v podobě jogurtu a pokračuje se v hraní her až do jedenácté hodiny, ale to už sedí v klubovně jen pár starších lidiček, ostatní už spí.

V neděli ráno vstávám v sedm, ne že bych musel, ale mám nějaký hlad. Mažu si chleba s máslem a zdravím se s Akelou, který se ke mně přidává. Káva je výborná. Osm hodin je čas budíčku. Vstávají ostatní, balíme se umýváme a uklízíme. Mezi tím se stihnou nasnídat i ostatní, tradiční nedělní vánočka a čaj. Balíčky na cestu, poslední focení a loučení.

Opouštíme Skippy, Klíště, Akelu a Peggy. My jdeme na vlak, oni douklízí a teprve potom odjedou. Jsou rychlí a tak než opustíme Březník, už na nás troubí.

Chvíli čekání na vlak si zpestřujeme frisbee a pozorováním stařičkého závorového zařízení, paní točí a točí a chvíli trvá než se závory vůbec hnou.

Za zmínku stojí ještě to, že všichni, až na mě, já hlídal batohy, šli do cukrárny a nakoupili haldy cukrlat a nesmyslností a než jsme byli v Doubravníku neměl skoro nikdo nic.

Mrzí mě, že je akce již minulostí, moc se mi totiž líbila.

Josef Vojta Bredebuš

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..