Výprava na Újezd u Č.H. – 14.-16.11.2008

Vzhledem k mojí chybě, kterou jsem udělal při zjišťování spojení na Újezd se celá skupina lidiček z našeho oddílu dostala omylem do Lelekovic. Zoubina sice upozorňovala, že číslo uvedené u spoje z Kuřimi není číslo linky, ale tarifní zóny, já si tvrdil svoje a tak rangers, místo aby se koukly na ceduli s odjezdy autobusů, nahnaly děti do 310 a frčeli již známo kam. Zvoní telefon:

„Jsme tady a co tady máme dělat?“
„Pojďte na faru!“
„Ale my jsme někde jinde!“
„Kde jste?“
„Nevím, prý v Lelekovicích!“
„A co tam děláte?“ Takhle nějak vypadal začátek rozhovoru, u kterého jsem málem ztratil svojí pověstnou klidnou hlavu. Zkrátka nakonec jsme děcka museli odvozit s Akelou auty z Kuřimi, kam jel naštěstí brzy autobus zpět z Lelekovic.

Páteční večer díky zpestřenému příjezdu a různým opožděným příjezdům uběhl opravdu rychle a tak jedenáctá hodina večerková tady byla rychleji než by se člověk nadál.

Sobota ráno, budíček, rozcvička spojená s první etapou celovíkendové hry (sbírání lístečků na nádvoří). My, tedy Nesmírní lide.cz, jsme tuto první hru prohráli. Další dvě skupiny – Devítky a Ti druzí měli velice malý rozdíl a už si nepamatuji, kdo vyhrál. Po snídani se vydáváme na celodenní výlet do okolí. Dopředu odchází Medvědi Klíště, Prófa a s nimi Akela. Mají přichystané věci na obyčejnou skautskou stopovačku. My ostatní vyrážíme za nimi s odstupem cca půl hodiny po skupinách a s čtvrt hodinovými rozestupy. Máme za úkol nalézt všechna kontrolní stanoviště a opsat si čísla s hesly (my, Nesmírní lidé.cz hesla sbíráme a zametáme stopy). Cíl naší dnešní první fáze je zřícenina hradu Trmačov, kde už hoří oheň na opečení buřtů, když tam dorazíme. Poměrně dlouhá přestávka na oběd a relaxaci nikomu nevadí. Dlouhé chvíle vyplňuji hledáním „geopokladu“ s pomocí GPS. Jeden se nám podaří nalézt po krátkém hledání, ale ten druhý bohužel i po velkém snažení ne a ne najít (asi to bude spravedlivé, protože jsme trochu podváděli a to se nemá). Dětem se zde líbí i díky krásnému počasí, které nás provází. Udusáváme oheň a odcházíme směr Hluboké Dvory a pak dále směr přírodní rezervace Krkatá Bába. Cestou zastavujeme na louce zalité sluncem a hrajeme několik her. Po krátkém odpočinku již jen scházíme dolů do údolí a obdivujeme Krkatou Bábu – skalní útvar tvoří několik samostatných věží bizarních tvarů. Nacházíme zde také druhý geopoklad dnešního dne. Nemůžeme odolat a zdoláváme jednu z „hor“ Krkaté Báby. To už je ovšem poslední dobrodružství dnešního dne a pomalu jdeme směrem fara.

Na faru přicházíme téměř potmě a hned se dáváme do sušení, umývání, sprchování atd.. Rangers připravují večeři – boloňské špagety. Ovšem ze všeho nejdříve likvidujeme obsah kelímků, ve kterých je jogurt. Večeře je více než vítečná a my se rozhodujeme vzhledem k různým okolnostem zařadit do programu promítání filmu – Harry Potter a tajemná komnata. Promítání se protáhne a večerní program připravený Sojkami se přesouvá na ráno. Druhý díl Henryho Pottera, který chtějí všichni vidět, dokoukáváme jen tři ostatní již dávno spí.

Neděle ráno, budíček, bez rozcvičky, hygiena a snídaně. „Večerní“ Sojčí program. Fotbálek, kuželky, volejbal. Oběd (pečené kuře s chlebem a okurkou), po kterém následuje polední klid do 14ti hodin. Následuje poslední fáze soutěžních her, která se Monice opravdu povedla a většinu z nás pobavila (vodění slepců, plnění úkolovky atd.). Poslední věc, která nám zbyla, bylo uklidit (velice nepopulární). Když vidím pana Boleslava, jenž přijíždí dříve než je domluveno, ztrácím svůj pověstný klid, poněkud zvyšuji hlas a lítám po domě jako zběsilý divočák. Jako vždy se nám vše podaří zvládnout a tak můžeme faru předat a zaplatit nájemné. UF to je suma…. Teploučko a horká vodička holt něco stojí.

Děcka odcházejí na autobus, my máme sbaleno a jen dokončujeme poslední restíky. Jdeme se loučit a vtom zvoní telefon:
„Ono nám to nejede!“
„Jak to?“
„Jelo to už 17:09!“
„To není možný, vždyť to mám z internetu stažený…“
„No jo, ale v 17:26 už máme být v Kuřimi, podle cedule!“
„To je skvělé!!!“ Zuřím a pokládám telefon. Domlouváme se co a jak a plánujeme opět děcka odvozit auty. Vyndávám první zavazadla z auta, když zvoní telefon:
„Tak ono to nakonec jede no!“
„Jak je to možný?“
„No nevím, jede to, děcka už jsou uvnitř!“

Dobrá, nakonec to dopadlo dobře, loučíme se s panem Boleslavem a frčíme k domovu. Ještě se stavuji na zastávce podívat na jízdní řády a zjišťuji, že budou muset rangers absolvovat školení používání prostředků hromadné dopravy osob.

Obligátní loučení na vlakovém nádraží v Doubravníku, pokřiky, podání rukou a hurá domů.

Akce byla, jaká byla? Byla dobrá! Byla dobrá?

Bred

Napsat komentář