V pátek 24. března jsme se všichni vedoucí i s dětmi setkali na nádraží v Doubravníku.
Cesta vlakem do Bílých Karpat zabrala téměř 3 hodiny, ale ani tak jsme se nenudili. Po třech hodinách jsme vystoupili ve vesnici Javorník. Všechny nás překvapilo, o kolik byla větší zima než u nás, tak jsme dlouho neváhali a vydali jsme se na několik kilometrů dlouhou cestu k chatě Kristýně. Přestože jsme vyráželi za světla a poměrně brzo, na chatu jsme dorazili za tmy. Nepříjemným překvapením bylo, že na chatě není vůbec žádný signál a my jsme se neměli jak dostat dovnitř. Naštěstí to netrvalo dlouho a přijel pán z organizace Brontosaurus (které patří chata), který nás pustil dovnitř. Večer už jsme se jen zabydleli, najedli a šli jsme spát, protože nás čekala náročná sobota.
V sobotu jsme se již tradičně rozhodli jít na výlet po okolí. Po snídani jsme si zabalili nejdůležitější věci včetně jídla a kotlíku, které nám všechny děti pomáhaly nést. Po cestě jsme hráli hry, zpívali písničky a kochali se krásou chráněné krajinné oblasti. Bez kotlíkové polívky není pořádný výlet, a tak jsme si ji samozřejmě museli všichni společně uvařit. Po návratu na chatu jsme se navečeřeli a opět jsme si šli hrát. Když jsme ale začali hrát hru, ozvalo se tajemné zabouchaní na okno. Zjistili jsme, že to byl myslivec s dopisem, který nás vysílal na tajemnou stezku odvahy. Stezkou si prošli všichni a někteří stateční jedinci dokonce sami nebo i dvakrát.
V neděli stačilo už jen se sbalit uklidit a vyrazit na cestu. Po několika kilometrech na nás ale čekalo nepříjemné překvapení. Zjistili jsme, že jsme všechny jízdenky nechali u kluků, kteří předávali chatu zpět majitelům, tak se Prófa otočil a běžel pro ně zpět. Naštěstí se stihl včas vrátit, takže zájemci se mohli jít ještě rychle podívat na rozhlednu u nádraží. Vlak měl sice drobné zpoždění, ale jinak cesta proběhla v klidu. V Doubravníku na nás už čekali nedočkaví rodiče, kteří si své děti odvezli domů.
Akce byla moc povedená a všichni doufáme, že co nejdřív bude další.
Granko